Kelsen, Hans (188]-1973) Rakouský práv ní teoretik, autor ústavy a autor "ryz nauky právní". Kelsen pocházel z židovskl rodiny z Haliče. Studoval práva ve Vídni kde se stal profesorem práva (1911-30) v letech 1930-33 pak pÚsobil jako profeso v Kolíně nad Rýnem. Po Hitlerově nástupl k moci odjel do Prahy (1933-38) a poton do Ženevy. Nakonec odešel do USA a po sledních třicet let svého dlouhého život prožil v Berkeley v neúnavné práci na pol práva. Jeho úsilí přineslo nejvybroušeněj~ a nejpřísněji propracovanou doktrinu \práv ního positivismu, jaká se kdy objevila. Nejzákladnějším problémem Kelsenov myšlení je problém gnoseologický: jak ]z vědecky (wissenschaftlich) a objektivně pc znat normativní zákon? V neokantovskér duchu Vídně na přelomu století se tato otá2 ka snadno přenesla do hledání transcender tálních předpokladů, které takové poznár umožňují. Právě tak, jako předpokládan princip kauzality zakládá konkrétní typ spojování událostí (kauzálního spojování jejichž poznání a vysvětlení je úkolem př rodní vědy v oblasti "toho, co je", musí bJ i nějaký předpokládaný princip pořádl jící naše poznání specificky normativníh vztahu ("jestliže je A, pak by mělo být B" jehož odhalení a vysvětlení nebo racionáb rekonstrukce definuje úkol normativní vi dy, studující oblast "toho, co by být mělo' Podle Kelsena je takovým řídícím principe] princip "přisuzování" či "přičítání" (ZurecJ nung).
Poznání jakéhokoli existujícího právního řádu vyžaduje platnost "historicky prvního" aktu tvorby ústavy: ten reguluje použití síly v rámci komunity konstituované daným ústavním řádem s podřízenými právními normami, které se platně vytvářejí při uplatňování ústavních pravomocí. Tato předpokládaná - ne však postulovaná - nonna či Grundnorm ("základní norma") je to, co transformuje naše hodnocení lidských činů. Ty jsme nejdříve pojímali tak, že mají skutečný nebo možný kauzální vliv na jiné, nyní však máme za to, že stanovují závazné normy jednání pro jiné lidi, kteří si je zase naopak mohou jako takové uvědomovat. Grundnorm je Kelsenovým nejslavnějším a nejznámějším intelektuálním výtvorem, i když se mu obecně zcela nerozumí. To svědčí o dynamickém pohledu na právní řád, a Kelsenův pohled takovým je.
Z diachronického pohledu je právní řád positivního práva řádem, který reguluje tvorbu sebe sama. Ústava, která je ustavena lidskými akty či zvyky, dává platnost aktům vyšší právní síly, jsou-li uskutečňovány kvalifikovanými zákonodárci: primární legislativa obdobně může dát platnost legislativě sekundární; všechny fonDY obecné legislativy opravňují uplatnění soudních sankcí, a tak dávají platnost uvalení sankcí v případech prokázaného porušení zákona; pokyny soudů k uplatňování sankcí pak autorizUJí sankční opatření úředníků a občanů.
Právní systém je proces, jímž se normy konkretizují, vyúsťujíce nakonec v individualizované direktivy jednotlivcům. Konkretizace je zároveň zjednoznačněním; obecné normy vždy ponechávají volnost a toleranci ve výkladu. Obecná nonna jako schema pro hodnocení jednání (jako "zákonného" a "nezákonného" atd.) nikdy zcela nepokrývá konkrétní případy - to činí pouze individualizované normy. Na všech rovinách dynamické hierarchie se požaduje od aktů vůle, která má určitou volnost jednání, aby vyplnily mezery a zúžily rozsah neurčitosti, avšak vždy a zcela určité jsou pouze individualizované normy. Nejde o deduktivní proces; specifické nonny nemohou být odvozeny z norem obecných, pouze mohou být vytvořeny osobami, jež k tomu obecné nonny oprávnily.
Takové akty tvorby norem nám umožňují porozumět významu "mělo by" a odtud normativním kategoriím. Každý volní akt, který se obrací na chování někoho jiného, má subjektivně zamýšlený význam, že tento jiný člověk by měl něco udělat. Ale tento "subjektivní význam", ono subjektivní "měl by", není nutně objektivním či dokonce intersubjektivním významem. Kelsenova teze říká, že pouze v případě platně autorizovaného aktu vide konvertují subjektivní a objektivní významy. Objektivní (intersubjektivní) nonnativní soud je možný pouze tehdy, přijmeme-li racionálně založený předpoklad Grundnorm.
A podmínkou pro racionální předpoklad Grundnorm je, že ústavní řád, o jehož platnost jde, bude vcelku účinným.
Tak jako právo nahlížené diachronicky musí být chápáno jako dynamický řád regulující utváření sebe sama, tak může být v jakémkoli okamžiku nahlíženo i synchronně, tedy staticky. V této perspektivě právní řád vyjevuje jinou svoji výraznou vlastnost, totiž že je donucovacím řádem. Ve statické představě práva se každý právní prvek - Grundnorm a ústavu nevyjímaje - stává podmínkou autorizace nějaké sankce; je-li platná ústava, je-li platné zákonodárství o smlouvách, je-li platné uskutečnění nějaké smlouvy, je-li po porušení smlouvy jednou stranou vznesen oprávněný nárok strany druhé, je-li důkaz o porušení smlouvy a o škodě, pak by měl soud nařídit nápravu škod stranou, jež porušila smlouvu, atd. Každý nátlakový akt jednoho člověka vÚči druhému je z právního hlediska buď deliktem, nebo sankcí. V takovémto pohledu na universální regulaci donucování může být zákon vnímán jako řád míru, a tak ho také Kelsen prezentuje.
Na tomto pozadí Kelsen brilantně vykládá stát jako zosobnění jednoty právního řádu. Na základě existujícíhÓ funkčního a relativně centralizovaného právního řádu, který pokrývá vymezené teritorium, přisuzujeme akty orgánů právního řádu, když pÚsobí v rámci svého oprávnění, jediné personifikované entitě - "státu". Hovořit o státu znamená z jiného aspektu hovořit o právu a naopak; žádný dualismus státu a práva není myslitelný, a proto jsou teorie, které považují právo za výtvor státu, nicneříkající. Státy a státní právní řády jsou samy o sobě subjekty MEZINÁRODNÍHO PRÁVA, jehož princip účinnosti garantuje platnost aktů všech zákonně zmocněných státních úředníků. V tomto světle Kelsen rozvinul vysoce kontroversní (a pravděpodobně mylnou) teorii jednoty mezinárodního a vnitrostátního práva. Všechny vnitrostátní právní systémy se podle tohoto pohledu stávají v podstatě subsystémy mezinárodního právního řádu. Zde převládl nonnativní momsmus.
Tentýž monistický pohled Kelsena přivedl k tezi, že konflikt platných norem je nemyslitelný. Mají-li se střetnout právní a morální nonny, jedna nebo druhá musí být zcela neplatná. Kelsen byl meta-etickým subjektivistou, a proto vyvozoval, že jedinou nadějí na objektivní a mezi lidmi účinný normativní řád je právo se všemi nedostatky, které může mít.
Nicméně ideu, že právní platnost by mohla být podmíněná objektivní mravní hodnotou, považoval za absurdní. Nevyhnutelná nepodmíněnost obecných právních norem však znamená, že zavádění právních norem nebo aplikace zákona na individuální případy musí vždy obsahovat ideologický prvek. Ideologie je v právní praxi nezbytná, není však totéž, co právní věda nebo ryzí nauka právní, a neměla by být s nimi zaměňována. O těchtfY'otázkách vedl Kelsen dlouhodobý spor s marxistickými právníky; Kelsenovu argumentaci v tomto sporu najdeme v jeho Komunistické teorii práva. NMacC

odkazy
_: Allgerneine Staatslehre. Berlín: Julius Springer, 1925,
-' Reine Rechtslehre. Lipsko a Vídeň: F. Deuticke, 1934.
_: Ďsterreichisches Staatsrecht. Tiibingen: J,c.B. Mohr, 1923.
_: Allgerneine Theorie der Norrnen. Vídeň: Manz, 1979.
literatura
Moore, R.: Legal Norrns and Legal Science: a Critical Study ()ťKelsen's "Pure Theory ()ťLaw". Honolulu: University of Hawaii Press, 1978.